Květen 2016

Závodní ironie

1. května 2016 v 23:17 | Lukáš
Můj první deníkový blogový článek... a Možná taky poslední,
Už dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak se vypsat ze svých nálad, zážitků a nebo prostě jen tak z nudy... Což je asi můj hlavní důvod... A tak ironie která se mi dnes stala na závodech mě donutila, založit blog a napsat to, co teď píšu... Je to můj první a kdo ví, možná i poslední článek, protože zítra už může být má nálada úplně jiná. Jenže ta malá událost, která se mi dnes stala mě donutila začít psát, i když to třeba nikdo nikdy nebude číst. Ale ten pocit za to stojí. Stojí za to stejně tak, jako ten dnešní, kdy jsem se velmi nadšeně přihlásil do prvního ročníku běžeckých závodů Decathlon Run for All... Ještě pět minut před startem jsem byl nabuzený jako nikdy, obzvláště poté, co jsem minulý víkend zaběhnul svůj druhý půlmaraton v čase, který jsem si vysnil někdy do budoucna... Nebudu hodnotit organizaci závodů, ani konkurenci, která mě již od pohledu utvrdila v tom, že na vítezství pomýšlet nemůžu. V tom samém mě utvrdil i čtvrtý kilometr, který po prvních třech krásně odběhnutých započal krizi v mé sportovní kariéře prozatím celkem nevídanou. Ochotně jsem před sebe pouštěl většinou soupeřů a pro mé ego velmi bolestivě i spoustu soupeřek z kategorie něžného pohlaví...
Když je mi nejhůř, pomáhá mi hudba a proto běhám se sluchátky v uších a playlistem ze Spotify... A právě vyšší moc z telefonu dnes naplno vyzkoušela mou pevnou vůli, když mi přesně 2 km před cílem do hlavy pustila legendární Stairway to heaven... Konec krize nemohl mít lepší závěrečnou znělku. Konečný pád na kolena v cíli byl opravdu vysvobozením a tak jsem si říkal, že by z toho byla krásná Hollywoodská zcéna z filmu... Zhruba jako z filmu Četa... Minimálně jako Wilem Dafoe jsem si rozhodně připadal...
A proto jsem to vlastně napsal... Jen pro to, že přes všechny ty hrozný pocity a myšlenky na zbabělou chůzi nebo ještě zbabělejší vymknutí nohy, by to vlastně na plátně vypadalo dobře. Takže i ze špatného výsledku můžu mít radost i když jsem vlastně jediný, kdo to takhle viděl... A teď, když jsem se z toho vypsal, se mi duševně ulevilo a můžu dál přemýšlet, co mě asi čeká za dva týdny na Vltava Run a jaké krásné scény ze stříbrného plátna by z toho mohli být... No, třeba se z toho budu potřebovat během těch dvou dnů opět vypsat, tak se to třeba někdo taky dozví.